Pohled motýla jste poprvé představil v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes minulý rok. Tehdy jste pro magazín Variety uvedl, že se filmový průmysl staví nejen k otázce ruské invaze na Ukrajinu, ale i dalším společenským problematikám (genderovým nerovnostem či rasismu) „elitářsky a pokrytecky“. Jak bychom si to jako diváci po více než 1,5 roku trvající válce měli vyložit?
Reagoval jsem na pokrytectví hnutí MeToo a cen Akademie, uvedly totiž nejzářnější příklad toho, jak se myšlenka a realita ve filmovém průmyslu odlišují.
Oscaři stále opakují, jak se snaží o genderovou a rasovou rovnost, ale reálné číslo žen a osob barevné pleti, které cenu získaly, říká něco jiného. Stále to tak zůstává jen u slov.
U hnutí MeToo je to podobné, taky často zůstane jen u lajkování postů s přiznáním obětí. Harveyho Weinsteina to k soudu dostalo, ale pro oběti je stále náročné získat podporu v boji proti násilníkům a obtěžování od celé branže.
A paralela s válkou na Ukrajině? Pro Hollywood bylo mnohem snazší vyjádřit soustrast a podporu Ukrajině než přestat do Ruska distribuovat filmy.
Vy jste nápad na film dostal po vyslechnutí rozhovorů několika ukrajinských vojaček, které zmínily, že „je lepší pro ženu umřít než padnout do ruského zajetí“. Podobný statement slyšíme ostatně i ve filmu z rádia. Stavěl jste Lilianin příběh na konkrétních, specifických událostech?
Lila nemá žádný konkrétní předobraz v žádné osobě. Je to spíš kolektivní obraz ukrajinských žen-vojaček, který je znázorněn i unikátním zprostředkováním herečky Rity Burkovské.
Pozorovali jsme naše přátele, sledovali mnoho vojaček na sociálních sítích, potkali se s nimi a mluvili. Zažili různé věci, které ve filmu zažívá i Liliana. Nehledali jsme prototypy na kopírování, ale spíše inspirativní paralely. Nejvíc pro nás znamenala autenticita.