Z krátkých filmů uvedených v únoru na berlínském festivalu v sekci Berlinale Shorts považuji za nejpozoruhodnější dvě zdánlivě nesourodá díla. Dokument Haulout, zprostředkovávající podoby výzkumu na Sibiři, od sourozenců Evgenie a Maxima Arbugaevových, a Cenou poroty vyznamenané psychologické drama Sunday Morning režiséra Bruna Ribeira, jemuž se věnuji samostatně v jiném textu.
Dobrodružství v čukotské pustině
Sourozenci a režiséři Evgenia s Maximem Arbugaevovi, tvůrci dokumentu Haulout, původně pocházejí z Tiksi, malého jakutského městečka o 5000 obyvatelích, nacházejícím se vzdušnou čarou přes 4300 kilometrů od Moskvy v oblasti ruské Arktidy, tedy na území severně od polárního kruhu. Na takovém území se pak rozkládá i část poloostrova Čukotka, jež je dějištěm jejich prvního společně natočeného snímku.
Spjatost s prostředím je z díla zřejmá a i díky ní je výsledek divácky atraktivní. Arbugaevovi, vědomi si exotiky, jež rodná oblast skýtá, totiž zprostředkovávají nevídané přírodní výjevy v dramaturgicky promyšlené struktuře, blížící se spíše narativnímu vyprávění, jaké známe z hraných filmů. To se týká především budování napětí a diváckého očekávání skrze postupné dávkování informací, navozování identifikace s blíže nespecifikovaným hlavním hrdinou a v neposlední řadě i závěrečné „pointy“, která retrospektivně ovlivní vše do té doby viděné.
Snímek také sází na silný moment překvapení, což je pro dokument poměrně atypické. Tuto skutečnost tvůrci při odhlédnutí od samotné stavby díla umocňují i tím, že o obsahu předem neprozrazují víc než naprosté minimum informací, ať už jde o plakát, propagační fotografie, trailer či skromně znějící synopsi: V pusté oblasti ruské Arktidy vyčkává v chatě muž, aby mohl pozorovat přírodní událost, která se zde každý rok odehrává. Oteplování oceánů si však vybírá svou daň.
Bohužel, bez vyzrazení onoho překvapení nelze o filmu cokoliv komplexnějšího napsat, dovolím si zde tudíž trochu paradoxně od následujících řádků odradit a všemi deseti doporučím Haulout nejprve zhlédnout.
Dokument, či hraný film?
Ocitáme se na místě, kam člověk nepatří: pobřeží bez vegetace, rezavý vrak vyvržené lodi, sychravo, skučící vítr a hlasitý šum ledového moře. Intenzivní atmosféra nehostinného místa, které je uvedeno titulkem Čukotka, sibiřská Arktida. Zpoza vraku se pak náhle objeví člověk. Ve velkých celcích působí oproti obklopující přírodě nepatrně; to se následně ukáže jako předzvěst hlavního tématu filmu, tvor versus příroda.
Neznámý muž zpočátku putuje nehostinným prostředím bez zjevného cíle. Do rekordéru si následně poznamenává: „7. září. Hustá mlha, zatím je nevidím.“ Na první pohled nenápadný moment okamžitě vzbuzuje vzhledem k dosavadnímu (ne)dění silná divácká očekávání. Koho muž vyhlíží? Jde o klasický vypravěčský háček, podněcující zájem o to, co má přijít. Vezmeme-li navíc v potaz skutečnost, že téměř všechny záběry jsou bezchybně komponované (režírované), vzniká dojem hraného filmu.
Přestože dokumentární žánr již dávno překročil předsudek reportážního tvaru plného mluvících hlav, v případě Haulout je velice složité definovat hranice. Nejasnost je mimo zmíněnou preciznost vizuální stránky způsobena i specifickým nakládáním s hrdinou. Ten není portrétovanou osobou, ani průvodcovskou autoritou předkládající informace. Je jakýmsi osamělým romantikem, který bloudí sibiřskou pustinou, kohosi vyhlíží a ukrývá se před nevlídnými podmínkami ve staré ošlehané chatě uprostřed ničeho. S jakožto jedinou (lidskou) postavou s ním tak situaci můžeme od prvních vteřin automaticky spoluprožívat.
Sám se sto tisíci
Zlom v dění přichází po páté minutě (která poměrově přibližně odpovídá obvyklému bodu obratu u filmů s celovečerní stopáží). Muž se v noci probouzí za zlověstných, těžko identifikovatelných zvuků zvenčí, vstává z postele a rozchází se k východu. Ruční kamera je rázem dynamická a kontrastuje s dosavadním dojmem statičnosti, čímž je ve spolupůsobení se zmiňovaným háčkem šponováno napětí na maximum, téměř jako v žánrové kinematografii. Průchod chatou se odehrává v reálném čase, střih absentuje a kvůli tmě nemáme možnost zorientovat se v prostředí, což ztotožnění s hrdinou umocňuje. Pak konečně přichází onen ohromující-překvapivý výjev: skrze jeden z vchodů vidíme spolu s hrdinou nekonečný zástup řvoucích šavlozubých mrožů, obklopujících stavení.
Výjimečnost následujícího, dvě minuty trvajícího záběru spočívá v maximálním naplnění (překonání) očekávání; budované napětí se přetavuje v odzbrojující výjev. Na intenzitě zároveň nabírá i ono šrotování, co se sledovaného tvaru týče. Údernost dokumentární „objektivity“ dané chvíle je totiž pečlivě přichystána stylizovanou formou. Například mroží řev byl jistě slyšet od prvního momentu přiblížení k chatě, ve filmu je však jasněji rozpoznatelný, až když zvířata z bezprostřední blízkosti spatříme na vlastní oči; do té doby jde spíše o jakýsi hororový (ne)diegetický sound design.
Tímto momentem současně získáváme více informací o našem „tajemném“ hrdinovi. Zvířecího obklíčení se neděsí, naopak se s fascinací v očích přibližuje na dosah ruky. Jde tedy o člověka se situací obeznámeného, který se rozhodl v hnízdišti mrožů bádat. Tento poznatek může znít poněkud banálně, pravdou však je, že film samotný hrdinovo pozadí jakkoliv neexponuje. Principem průběžného dávkování informací funkčně udržuje pozornost.
Následujícího dne pak přichází další nezapomenutelný obraz. Záběr z dronu, který prostředí okolo chaty snímá z dostatečné výšky, aby bylo možné vidět co nejvíce z mrožího tažení; to vše za podkresu mužova komentáře do rekordéru, nyní (konečně) plnícího funkci pomyslného vypravěčova voice-overu. „Pobřeží je plné. Okolo 95 000 mrožů. Dalších 6 000 ve vodě. Moře je úplně bez ledu.“ V těchto momentech tvar nabývá na dokumentárnosti.
Ta je však vzápětí opět narušena, když se film místo rozvíjení informací uchyluje k zobrazování „mrtvého času“. Muž ze starých vajglů, uchovávaných ve velké skleněné nádobě, doluje zbytky tabáku a balí z nich novou cigaretu. Nepřerušovaný záběr trvá téměř minutu, přestože jasnější sdělení absentuje; funguje proto opět spíše identifikačně, spoluprožíváme nudu, čas, kdy není co dělat, vyčkávání, zatímco obklopující hordy mrožů řvou za okny. Takové momenty jsou v druhé polovině stopáže stále častější (muž spí, večeří), a na mysl se tak znovu vkrádá otázka po tom, co vlastně sledujeme.
Problém nás všech
Zvířata jsou rázem v druhém plánu a cítíme spíše mužovu osamělost. V jiném momentě nám zase jeho namodralá kůže ve tváři přibližuje jistě extrémní teplotní podmínky. Dochází tak k obohacení „rozumové“ identifikace (jediný člověk ve filmu, „hlediskový záběr“ z dalekohledu, voice-over nahrávky) jakousi prvotně-lidskou identifikací na univerzálně srozumitelné úrovni základních prožitků (zima, nuda, hlad, samota). Modř mužovy tváře je navíc doprovázena stékající slzou – možná je na vině vítr, možná smutek nad stavem planety. Globální oteplování má totiž za důsledek i úbytek ledu na daném území, putující mroži si tak nemohou odpočinout na krách a na pevninu často doputují v zoufalém stavu. Vyplašení si pak způsobují četná zranění, někteří dokonce umírají.
Po důsledně navozeném ztotožnění s člověkem přichází nečekaná identifikace i se zvířaty. Muž spí na posteli a kamera v detailu sleduje jeho složené ruce, ze kterých je poté střiženo na obdobně složené ploutve mrožů; výsledným dojmem je jakási vzájemnost. Podobně řešena je také jedna z dalších scén, v níž hrdina nachází uvnitř chaty osamocené mládě. Oba tvorové po sobě pokukují, přičemž kamera jejich setkání zabírá v duchu naprosté rovnocennosti formou záběr-protizáběr. S tímto zdůrazňováním sounáležitosti skrze záběrování jako by přicházelo sdělení, že globální oteplování je přeci problémem všech bytostí na planetě. Zármutek nad situací je následně zintenzivňován zkoumáním uhynulých jedinců, zanechaných na břehu poté, co stotisícová masa území opouští. O jiném osamoceném mláděti je zase hrdinou mluveno „lidskou terminologií“ jako o sirotkovi.
Dokumentární tečka
Chatu závěrem přikrývá sníh a stejně jako z území odtáhla zvířata, odchází nakonec i muž. Díky občasnému zvukovému zpřítomnění jeho záznamů tušíme, že pobyt trval přibližně dva měsíce. Hrdina jde krajinou, míjí mrtvá mroží těla, později osamí. Obdobně jako Haulout začal, tak i končí. Člověk ve velkém celku prochází krajinou. Malý tvor (tvorové) versus mocná příroda.
Přes obraz je následně vložen text, pomyslná dokumentární tečka, sdělující důležité skutečnosti o právě zhlédnutém. Bezejmenným hrdinou byl Maxim Chakilev, mořský biolog, dlouhá léta studující migraci mrožů. Obrovské počty přítomných zvířat jsou pak negativním důsledkem měnícího se klimatu. Absence ledu nutí mrože zdržovat se delší čas na pevnině, kde si jsou vzájemně nebezpeční. Roku 2020, kdy byl materiál natáčen, jich na místě zůstalo přes 600 zemřelých – doposud nejvyšší zaznamenané číslo. Film, který celou dobu kladl důraz na čistě filmové vyprávění, sdělující vše potřebné silou obrazů, tak závěrem v apelativním duchu udeří i objektivními fakty, čímž emocionální účinek ještě umocňuje.
Sourozenci Arbugaevovi předložili divákům nekonvenční tvar, využívající prostředků typických pro narativní kinematografii (specifické navozování identifikace, budování napětí, promyšlená a významotvorná filmová řeč), který může připomínat např. dokumentární tvorbu Wernera Herzoga. Diváky nezahlcují přívalem informací; emoce přicházejí skrze působivost obrazů a ztotožnění s hrdinou, hlubokým ponorem do jeho situace. Úchvatnost přírodního jevu je zužitkována k poukázání na jednu z největších hrozeb současnosti, a výsledek tak s člověkem zůstává dlouho po zhlédnutí. Pro své zpracování a téma může film slavit úspěch na environmentální konferenci, stejně jako u diváků hrané tvorby.