Jsou tomu již bezmála tři roky, co jsme na televizních obrazovkách stanice FX poprvé vstoupili na extravagantní bály newyorské LGBTQ+ scény na sklonku 80. let. Ryan Murphy se teď spolu s Bradem Falchukem a Stevenem Canalsem vrátil s třetí a závěrečnou řadou, v níž se bály a opulence pomalu vytrácí a v popředí číhá smrt v podobě zuřící epidemie AIDS. Přestože seriál rozjímá nad minulostí, která pro osoby s menšinovou sexuální orientací rozhodně nebyla růžová, Murphy ji pro nás (i pro sebe) narůžovo nabarví.
Pose (2018-2021) je série, která představuje významný milník pro reprezentaci LGBTQ+ komunity na televizních obrazovkách. Zaměřuje se totiž na ty největší vyvrhely ze všech – černošské trans ženy, pro něž je na konci 80. let jediným útočištěm rodina („House“) složená ze stejných outsiderů jako jsou ony samy, a jediným místem, kam zapadají, jsou velké bály, na nichž mezi sebou jednotlivé rodiny soupeří v rozličných kategoriích. Tématem ballroomové kultury a útrapami, které zažívají transgender osoby, které jsou už jen pro svoji odlišnou barvu kůže ostrakizovány společností, se zabývala především první série. Ta sledovala mladou ženu Blancu, kterak se musí vyrovnat s diagnózou AIDS, jež se na konci 80. let rovnala rozsudku smrti. Aby za sebou zanechala odkaz, rozhodne se založit vlastní rodinu – ujme se mladých gayů, transgender žen a jedinců z jiných marginalizovaných skupin bez domova a poskytne jim nový domov, zatímco společně soutěží na bálech – jediném místě, kde jsou i přes svou odlišnost vítáni a kde je jejich jinakost oslavována. Ve druhé sérii už se do popředí dostala problematika epidemie AIDS, která je hlavním tahounem a všudypřítomnou hrozbou i v sérii závěrečné.
Seriál v sobě napříč sériemi snoubí autenticitu, campovou estetiku vlastní Murphyho a Falchukově seriálové tvorbě a čistou fikci, a nejinak je tomu i ve třetí sezóně. Autenticita pramení především z vlivu dokumentárního filmu Paris is Burning režisérky Jennie Livingstonové z roku 1990 sledující právě newyorskou ballroom kulturu z přelomu 80. a 90. let. Některé postavy v seriálu (jmenovitě například Candy, Pray Tell nebo Elektra) mají svůj předobraz v reálných osobnostech vystupujících v dokumentu. Vyprávění autentických příběhů akcentuje i casting – do hlavních rolí byly obsazeny transgender herečky Mj Rodriguez, Dominique Jackson, Indya Moore a Angelica Ross, které útrapy a příkoří, jež musejí jejich postavy zažívat, mnohdy nemusely hrát. A není také náhodou, že Jennie Livingstonová spolupracovala po bezmála třiceti letech od vzniku dokumentu při psaní scénáře jako konzultantka.
Největší sílu má seriál právě na bálech, které v sobě nejlépe kombinují autenticitu a camp – zobrazují svět neproniknutelný lidem zvenčí, ale o nic méně fascinující, extravagantní a plný barev, tance, voguingu a sounáležitosti. Tak jako Madonna v roce 1990 svým klipem Vogue obrátila pozornost k LGBTQ+ komunitě a voguing se z malých bálů přesunul do mainstreamu, dnes na fenomén ballroom kultury v moderně aktualizované podobě navazuje reality show ověnčená 19 cenami Emmy RuPaul’s Drag Race. A možná i mainstreamová popularita této franšízy motivovala Murphyho potřebu vrátit se zpět ke kořenům tohoto fenoménu a napomohla diváckému úspěchu Pose.
Závěrečná série nicméně opouští opulentní bály, záplavu barev a oslavu jinakosti, podobně jako se fenomén ballroomu na newyorské scéně pomalu vyčerpal, a zaměřuje se na šeď a černotu všudypřítomné smrti v důsledku epidemie AIDS, která byla v polovině 90. let ve Spojených státech na samotném vrcholu. Právě zde autenticita jaksi ustupuje do pozadí, přestože seriál neopomíjí ony stovky tisíc obětí, které si epidemie i vinou liknavého přístupu široké veřejnosti vyžádala, jejich utrpení však nepojmenovává prostřednictvím hlavních postav. Ty stojí uprostřed tohoto marasmu plného beznaděje, strachu ze smrti a nekonečné šňůry pohřbů uvnitř komunity, přesto jim Murphy nedokáže upřít šťastný konec. Jedinou výjimkou je Pray Tell, na jehož odchod ovšem seriál diváka připravuje celou sérii a jehož představitel Billy Porter tráví na obrazovce nejvíce času, aby byl jeho příběh dopsán do poslední tečky. Ke všem ostatním postavám přistupuje Murphy až mateřsky ochranářsky a každá z nich nakonec míří k pohádkovému konci – Elektra se vypracuje jako úspěšná a bohatá podnikatelka, Angel se stává matkou na plný úvazek, zatímco Blanca díky experimentální léčbě přemůže smrtící virus a pracuje jako zdravotní sestra.
Potřeba reinterpretovat historii Murphyho zlákala už v jeho dřívějším projektu Hollywood (2020), minisérii, která – podobně jako Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu (2019) – fungovala jako eskapistický a až naivně zidealizovaný pohled na období poválečného Hollywoodu. Místo plné pozlátka a splněných snů, které ze své podstaty vybízí k idealizaci a vytváření mýtů, navíc časově vzdálené více než 7 dekád, Murphy vyměnil za poměrně nedávné období, které sám zažil a jehož dozvuky pociťujeme dodnes i my, kdy se dříve tabuizovaná nebo okrajová témata častěji dostávají do diskurzu populární kultury.
Otázkou zůstává, proč vyměnit autenticitu za fikci? Proč dopřát svým postavám vytoužený happy end, navzdory temné a bezútěšné situaci, v níž se nachází? Murphy neodložil autenticitu stranou, tedy alespoň ne úplně. Protestní akce organizace ACT UP, sypání popela obětí epidemie na trávník starosty New Yorku, stejně jako rutinní účast na pohřbech a smrt uvnitř komunity jsou věci, s nimiž se LGBTQ+ lidé v polovině 90. let denně potýkali. Autenticita je ovšem narušena tím, že se tato katastrofa většině hlavních postav vyhne, a tak zůstávají „jen“ stovky tisíc bezejmenných obětí, s nimiž se ovšem můžeme identifikovat maximálně skrze postavu Pray Tella (případně Cubbyho). Opačným směrem se rozhodl vydat britský seriálový tvůrce Russel T Davies v letošní minisérii Byl by to hřích z produkce Channel 4, která rovněž tematizovala hrůzy epidemie AIDS, tentokrát v prostředí Londýna. V ní mají oběti moru gayů konkrétní tvář a jméno a skrze subjektivní pohled vypravěče, kterým je hlavní hrdina Ritchie, dosahuje seriál osobitější perspektivy (protože umožňuje ztotožnění s postavami a jejich utrpením) a posiluje tak emocionální dopad místy hraničící s citovým vydíráním.
Oproti tomu je Pose až pohádkovým příběhem s poselstvím plným naděje. Možná ale únik z šedivé a ponuré reality do nablýskaných barevných sálů plných dragu, extravagance a opulence potřebujeme víc než depresivní skutečnost. A možná jej potřebuje i sám Murphy, který se stejně jako Blanca s Elektrou octl v 90. letech v oku tornáda zákeřné nemoci a byl svědkem tolika zmařených a předčasně ukončených životů mladých lidí. I přes jistou schematičnost a závěr, který se nevyhne několika klišé, se jedná o sérii se silně osobním vkladem, která zůstává věrná murphyovsko-falchukovské estetice a šíří pozitivní poselství o sebepřijetí a sounáležitosti mezi „vyvrhely“ společnosti. Ve svém závěru tak jde především o jakési vyrovnání se se ztrátou, smrtí a temnými oblaky minulosti, které ovšem terapeuticky protrhnou paprsky naděje s vyhlídkou lepších, růžovějších zítřků.
Pose
Tvůrci: Brad Falchuk, Ryan Murphy, Steven Canals
Režie: Ryan Murphy, Nelson Cragg, Gwyneth Horder-Payton, Silas Howard, Tina Mabry, Janet Mock, Steven Canals, Jennie Livingston, Billy Porter
Scénář: Brad Falchuk, Ryan Murphy, Janet Mock, Our Lady J, Steven Canals
Kamera: Nelson Cragg, Simon Dennis, Andrei Bowden-Schwartz
Hudba: Mac Quayle
Hrají: Mj Rodriguez, Ryan Jamaal Swain, Indya Moore, Evan Peters, Kate Mara, Dominique Jackson, Billy Porter, Angelica Ross, Angel Bismark Curiel, Dyllón Burnside, Charlayne Woodard, James van der Beek a další
USA, 2018-2021, 3 sezóny, 26 epizod (24 hod. 50 min.)
